ZÁKON SMEČKY – POHLED ZA OPONU

Zákon smečky.

Povídka, která pro mě osobně znamenala přelom v tvorbě.

Pohled do života otroků, který se těší velké oblibě mezi čtenáři.

Jedno z mála děl, se kterým jsem autorsky spokojena i po čtyřech letech od jeho napsání.

Pojďte se mnou nahlédnout za oponu tohoto příběhu.

Příběh psaný očima postav

Vyprávění z pohledu různých postav používám velice ráda. Proč? Odpověď je prostá – osobní pohledy na jednu a tu samou událost skvěle vykresluje jednotlivé charaktery postav, aniž bych jako autorka musela cokoliv popisovat. Čtenář to zkrátka cítí spolu s danou postavou a může se s hrdinou snadněji sžít – a to i přesto, že s ním nemusí vždy nutně souhlasit.

Pokud mě znáte už déle a sledujete mou tvorbu pravidelněji, možná víte, že přemýšlím dost analyticky. Nemám ráda kličky a zbytečná slova a i jako autorka jdu ráda k věci – a tento styl vyprávění můj postoj asi nejlépe odráží. V podstatě lze říct, že psát z pohledu jednotlivých postav mi přijde jako efektivní způsob, jak do malého prostoru dát hodně děje a emocí.

Chyběly vám v povídce popisy?

Zmínila jsem, že díky zvolenému stylu vyprávění nepovažuji za tak nutné některé věci popisovat, protože vyplynou z kontextu. Hodně to ale souvisí ještě s jednou věcí, kterou byste měli vědět a kterou se jinak snažím tajit. Tento článek má jít ale k podstatě díla a tomu, co za ním stojí, takže si to pojďme říct na rovinu. Jestli něco považuji za slabou stránku mých děl, jsou to právě popisy. Nikdy mi nešly, a přestože se na sobě snažím pracovat, daleko raději si pomáhám jinými způsoby. (A pak se modlím, aby čtenář nic nepoznal a přistoupil na „mou hru“. 🙂 )

Když tento problém posunu do obecnější roviny, myslím si, že je dobré, když autor zná své slabiny. Umožňuje mu to s nimi pracovat a hledat jiné cesty, jak příběh předat. V konečném důsledku to může výsledné dílo posunout zajímavým směrem a to je často i záměr. Jako autor chcete být pro čtenáře něčím charakterističtí a osobně doufám, že se mi to do značné míry povedlo.

Námět versus výsledné dílo

Jistě to znáte z vlastního života – naše plány se často liší od reality. V této části bych se s vámi ráda podělila o to, co v Zákonu smečky nakonec dopadlo jinak, než jsem původně plánovala. Jinými slovy – POZOR – zde budou SPOILERY. Pokud jste dílo ještě nečetli a nechcete se ošidit o překvapení, otevřete si nejdřív povídku a pak se sem vraťte.

Tak jdeme na to.

1. Zase ta romantika!

 Strašně moc, opravdu strašně strašně moc jsem chtěla jednou napsat dílo, kde by nebyla romantická linka. Brol a Kotrýnela měli být čistě političtí spojenci! Nechtěla jsem do jejich vztahu míchat nic víc.

No, jak už sami víte, nepovedlo se.

Jelikož se vás často ptám na dojmy a zpětnou vazbu, vím, že dva lidé si stěžovali, že sblížení Brola a Kotrýnely bylo příliš násilné. Mně osobně se to nezdálo, naopak, a opět vím, že velká část z vás mi dala za pravdu a cítila to stejně jako já. Kdyby mi během psaní nepřišlo, že se jejich hlubší city přirozeně vyvinuly z toho, co vše spolu sdíleli, nikdy bych je k sobě netlačila. Neměla jsem k tomu ani důvod, protože pravda je, že tato změna mi výrazně zkomplikovala další práci. Ptáte se proč?

2. Zákon smečky je prequel k jinému dílu

Povídka Zákon smečky vznikla jako soutěžní příspěvek do Ceny Karla Čapka. Už jednou jsem do této soutěže psala (tenkrát to byla novela Spirála smrti) a chtěla jsem napsat něco v podobném stylu. Jenže co? Vzít stejné postavy, které se vyskytly v novele, jsem nemohla. Odepsala bych se předem, protože porotci předchozí dílo nečetli, nebo by si jej nepamatovali. Tak jsem se rozhodla jít do minulosti a zkusit vylíčit příběh, který Spirále smrti předcházel. A nyní se dostáváme k jádru problému.

Brol a Kotrýnela se ve Spirále smrti vyskytují, a jelikož dílo vzniklo před Zákonem smečky, samozřejmě tam nefigurují jako pár. Ve chvíli, kdy jsem se tedy definitivně rozhodla, že tato dvojice skončí spolu, bylo nutné vymyslet, jak to udělat, aby změna příliš neovlivnila navazující příběh. (Protože jsem samozřejmě mrcha líná, které se to nechce příliš přepisovat. 😀 )

Po pečlivém uvážení jsem došla k závěru, že cesta nejmenšího odporu bude ponechat tento vztah jako tajemství. Navíc se  jedná o dějotvorný prvek pro další psaní, neboť nabízí opět prostor pro vyprávění z různých úhlů pohledu a práci s tím, která postava co ví či neví. Už teď se na to těším – co vy?

Pevná páteř díla

Jisté části příběhu jsou volnější než jiné. Zpravidla píšu tak, že mám předem danou určitou kostru, které se chci držet. Zbylé prvky pak ponechávám s malým otazníkem, aby mohly vyplynout ze situace. Nyní bych vám proto chtěla poodhalit, co jsem jako autor věděla od začátku a jak jsem s tím pracovala.

1. Kdo nakonec přežije

Hlavní zápletka povídky se točí kolem otázky, kdo z otroků přežije boj v aréně. Záměrně jsem využila Kotrýnelin dar, aby bylo jasné, že někdo uspěje, a čtenář mohl hádat kdo.

V podstatě mi jako autorce až tolik nezáleželo na tom, zda uhádnete, který otrok bude oním šťastlivcem. Sama jsem to věděla od samého začátku, protože mám samozřejmě ze svého světa napsáno daleko víc, než co běžně posílám ke čtenářům, a s postavou onoho přeživšího mám už rozepsané další příběhy. Důležité pro mě ovšem bylo, abyste pokud možno dopředu neuhádli důvod PROČ a JAK daná postava přežije. (A v tomto ohledu jsem, doufám, uspěla.)

2. Oblíbenost postav

V momentě, kdy jako autorka vím, kdo přežije a kdo ne, mám možnost pracovat s emocemi čtenáře. Mým cílem proto bylo napsat Nyrela tak, aby si ho co nejvíce čtenářů oblíbilo. Dobrý příběh má zanechat silné dojmy – a ano, smrt milované postavy je celkem účinný nástroj.

Potěšilo mě (ano, taková zvrácená radost), že mi docela dost z vás napsalo, že si Nyrelův konec obrečelo. Ani nevíte, jak strašně dlouho jsem toužila přimět někoho svým příběhem k slzám.

Pokud mě nyní nemáte rádi, vězte, že jsem se za tuto manipulaci s vašimi city potrestala už sama. Mé heslo totiž zní: Když nebrečím já, proč by měl čtenář? A tady jsem byla opravdu hodně na měkko. Až tak, že jsem chvíli přemýšlela, jestli to nejde nějak zařídit, aby Nyrel přece jenom přežil. Ale ne. Věděla jsem, že jestli chci opravdu silný příběh, musí zemřít. Doufám, že se mi alespoň podařilo dopřát mu takovou smrt, jakou si zasloužil.

Když padá velikán, třese se zem.

Další zajímavosti

Myslím, že už jsem toho napsala víc než dost, proto vezmu zbytek velice stručně.

1. Na začátku jsem napsala, že Zákon smečky považuji za přelomové dílo mé autorské tvorby. Důvod je hlavně ten, že jsem povídku psala v době, kdy jsem čekala na státnice a už nechodila do školy. Mohla jsem začít pracovat, ale já si vybrala, že budu půl roku v podstatě bez prostředků a budu se psaní věnovat naplno. I když to často nebylo jednoduché, rozhodně nelituji. Tak velký pokrok v tvorbě za tak krátký čas jsem nikdy předtím ani potom neučinila.

2. Většinou dílo napíšu a poté ho dávám testovacím čtenářům ke konzultaci. Zákon smečky byl v tomto jiný. Každou dopsanou část jsem posílala své dobré kamarádce a kolegyni-autorce Jele Abasové, která mi vždy poskytla zpětnou vazbu v podstatě okamžitě a já ji mohla rovnou zapracovat. Tímto bych jí zároveň chtěla poděkovat, protože dostávat náměty na úpravy tímto stylem mi umožnilo rychleji růst a dotáhnout povídku do výsledné podoby mnohem dříve.

3. Co bych změnila. Od dokončení povídky už uplynulo docela dost času, a přestože si za příběhem jako takovým stojím, jsou věci, které bych nyní určitě napsala jinak (a to i díky vašim zpětným vazbám). Nejvíce si vyčítám uspěchaný přechod ze cvičiště do arény. Dnes bych ho pojala rozhodně plynuleji. Druhou věcí, kterou bych určitě změnila, je délka Nyrelova závěrečného souboje. Je to vrchol díla a objektivně musím uznat, že by si zasloužil větší prostor.

4. Co bych naopak určitě neměnila. Často se vám nelíbí Kotrýnelino jméno. Přijde vám moc dlouhé a krkolomné a kdo ví co ještě. No… máte smůlu. Já ho mám ráda a baví mě, kolika způsoby se dá zkracovat. Máme tu domácké Kot nebo Nela. A nebo pak má oblíbená podoba, kterou v dalších příbězích používá výhradně Brol, Rýna.

5. V povídce nezazní Kotrýnelino pravé jméno, neboť jej Brolovi jen pošeptá. Na závěr tedy, jako odměnu, že jste zatím nezavřeli tuto stránku: Kotrýnela se ve skutečnosti jmenuje Ashaí. Její postava se vyskytuje ve více povídkách (často už i vydaných ve sbornících) a pozorný čtenář si ji může spojit podle jejího daru, protože neexistují dvě Děti magie se stejným nadáním.

To je tedy ode mě vše a děkuji vám, že jste dočetli až sem. Snad se vám pohled do zákulisí, pod mé autorské pero, líbil a přinesl vám něco nového. Rovněž doporučuji, pokud máte chuť, přečíst si povídku znovu. Dost možná nyní uvidíte mnoho věcí jinak.

Budu se na vás těšit u dalších děl!

Vaše Jitka